Jinak si myslím, že se z toho možná dělá zbytečný drámo - na jedný straně nesmět ani pípnout, že jsem utahanej, na druhý straně sáhodlouhý stěžovací litanie, a obojí je K NIČEMU.

Mně nejvíc vyhovuje (jak u sebe, tak u muže i druhých lidí) - nestydět se za krizi a klidně říct, že ji mám, ono to většinou pomůže, druhá strana projeví empatii, "krizák" se oklepe a jede dál.

Pokud by byla krize dlouhodobá, tak bych se vážně zamyslela, co na svý zátěži změnit, abych se nezhroutila (platí i pro chlapa). A možná jsem srabík, ale nenabrala bych si na sebe dlouhodobě nic, co by bylo nad mý síly (a muž to má myslím stejně).