Nevím jak je to v mužském přátelství, ale já bych kamarádce své pocity sdělila. A pak bych jí šla za svědka. A pak bych jí hlídala děti,a poslouchala nářky na manžela, a nikdy nikdy jí neřekla "já jsem ti to říkala, případně bych časem přiznala že jsem se mýlila. (Nebo pomohla rušit svatbu.)

Chci říct, že bych svůj názor řekla, kamarádce se kterou tyhle věci navzájem probíráme, ale taky víme že je to jen pohled zvenčí. Jinak naprosto respektuji její rozhodnutí a její život.
Ne kecani do života, ale taková zpětná vazba nebo co.