Pro mě jít za svědka není jenom "jít za svědka", to znamená odstát někde půlhodinku v obleku a formálně se někam podepsat na nějaký lejstro, "svědek" na svatbě bejval tradičně vlastně kmotr. Není to jen někdo, kdo bůhviproč pro úřad podepsat, že jako jo, snoubenec je zletilej a má to v hlavě v pořádku (protože to si nakonec dneska úřad zjistí sám, v minulosti nemoh). Je to pro mě pořád člověk, kterej by měl vážit víc než jen ty formální předpoklady, člověk, kterej by měl vážit předpoklady pro to, aby manželství vydrželo, nějak šířeji. Ani snoubenci, ale ani svědkové by neměli při uzavírání sňatku chovat pochybnosti. Svým způsobem jsou to ručitelé, jsou to osoby, který by měly třeba taky manželům pomáhat v případě nějaký krize.

Kdybych byl na Zetkově místě, sám bych si to snažil v hlavě ujasnit (proč mi to vlastně nesedí), se snoubencem bych si včas o svý účasti promluvil, svý důvody bych mu šetrně vysvětlil (asi bych mu neříkal, že manželství nevydrží, ale že se na svědka necítím) a omluvil se mu. Na svatbu bych šel, ale jako jeden ze svatebčanů, popřál bych snoubencům hodně štěstí atd. atd.

Pokud by mi snoubenec například řek, že na svatbu ani chodit nemám, nebo že je to poslední, co si můžeme říct, mrzelo by mě to, bral bych to nejspíš tak, že to bylo řečený v afektu, ale asi by mi zahlodal červík pochybností i o upřímnosti našeho přátelství. Přátelství přece není automaticky podporovat cokoli, co přítel dělá. Přátelství, který neunese rozdíly názorů a vzájemnou kritiku, není úplně upřímný přátelství (ideál je nedostižnej, pohádat se dá, ale pokud hádka vyústí v něco "navěky", bylo v základu něco špatně). Ano, přátelství znamená stát při příteli, ale spíš tak, říct mu svůj názor, i když je odlišnej, potom ale respektovat jeho rozhodnutí. I když se rozhodnul jinak, než bych to udělal já, je to jeho rozhodnutí, na něm bylo rozhodnout se, podpořím ho i v tom.