jako malou mě kousl pes příbuzných do obličeje, naštěstí nic vážnýho, ale já jsem se od té doby opravdu strašně bála.
Ve 14 jseem dostala pejska, štěně, takže jsem se přestala bát skutečně jen toho jednoho našeho psa, nebo spíš štěněte.
Jenže nidko doma nevěděl, jak psa vychovávat a on to byl docela rváč, i když malý, a věřit se mu fakt nedalo. Čím byl starší, tím horší to bylo a troufal si pak i na nás domácí.

Po tomto psovi js,me si pořídili psa k dětem, pečlivě jsme vybrali plemeno, který prý není pro nezkušené chovatele... jenže jsme měli štěstí na neskutečně hodnou fenku, která je opravdu hodná a kupodivu i my jsme ji zvládli :) Toto je pes, který mě odnaučil strachu ze psů. Ne že bcyh se vrhala na cizí psy, ale nevrhám se ani na protější chodník, prostě zdravý respekt zůstal, ale není to panický strach.

Náš nejstarší syn měl strach ze psů taky, on bezdůvodně, asi to přebral ode mě, a s naší fenkou se změnil stejně jako já.
Prostřední syn se nebál nikdy, tam změnu nevidím. U nejmladšího je to ale zase změna - bál se neskutečně, taky bezdůvodně, on se bál všeho novýho a neznámýho. teď se asi psi bojí jeho :) ale on se na ně taky nevrhá, ví, že co si může dovolit k naší fence, to jinde nesmí a respektuje to.

Já nechápu, že ho ta naše trouba nesežere, co on si k ní dovolí, ale ona ho miluje a považuje ho snad za svý štěně :)

prostě chce to psa na kanisterapii a nemusí být ani váš, ale musí být fakt hodný a spolehlivý, ale násilím syna nepřeučíš, dobrovolně k psovi nepůjde, jestli to chceš za každou cenu řešit, najdi tu kanisterapii a řekni mu, že mu ukážeš, co psi umí, jak opravdu můžou být hodní a poslušní, a jen ať se dívá, nemusí se přiblížit

ale asi nebude chtít, dokud to nebude jeho štěně