Ahoj Krystýno,
moje holčička měla také v tomto věku trauma z kakání a také nevím, kde k němu přišla. Na nočník jsem ji nevysazovala a stále jsem čekala, že bude léto a bude venku běhat nahatá a nějak se to vyřeší. Známí nechápali, proč když vidím, že bude kakat ji prostě nepopadnu a neposadím na nočník jako to dělají se svýmu dětmi. Pokud jsem to zkusila (opravdu jen cca 3x), malá ztropila scénu a zpravidla se nevykakala už ani do plenky. Říkala jsem si, že tohle je špatná cesta a pokud jsem viděla, že bude kakat a že po mně kouká, co budu dělat, začala jsem se na ni usmívat a tiše jsem jí říkala, že je fajn, že kaká a ať se v klidu vykaká a vůbec jsem se k ní nepřibližovala. Časem se uklidnila. Ale když v létě opravdu běhala nahá a pokakala se, tak křičela a plakala a běžela ke mně a musela jsem ji utěšovat. Pak se to během několika týdnů samo srovnalo a dneska už nemá žádný problém. Dokud nebyla schopna si sama říct, že chce kakat, nevykakala se jinam, než do plenky ani jednou! Řiď se radou paní doktorky, ohledně nějakých zdravotních potíží, ale já ti můžu doporučit volit co nejšetrnější přístup, který by vycházel z potřeb tvého chlapečka. Hlavně na něj nespěchej, myslím, že dítě vyvede z rovnováhy už jen ten rozruch - budeš kakat (čurat), tak honem honem nočník, kalhotky atd. Moje dcera (27 měs.) mi dodnes, když jde čurat říká " a maminko nezlob se u toho čůrání" a myslí tím - klídek mámo, žádný rozruch, vadí mi to.
Mirka