já jak se znám bych se ozvala.

Jinak.. mám dvě zkušenosti se synovcem 9, kterého nechtěli nechat zavolat, a tak jim milej synovec utekl do města, kde zavolal z nejbližší budky mamce a ta pro něj přijela... což bylo docela tóčo.. protože se mu mohlo něco stát.. a nikdo nevěděl že odešel a ani ho nikdo po celou dobu nehledal.. maminka ho vyzvedávala u té tel. budky..

a pak mám teď čerstvou zkušenostz dvoutýdeního ozdravného pobytu.
byla dcerka 9 a syn 14. Spolu toho moc ale nebyli, dcera byla v oddílu nejmladších a syn byl v oddílu nejstarších chlapců.

byly skoro 2000 km daleko, takže nějaké zajetí pro ně nehrozilo.
Dcera se neskutečně těšila, přesto, že má auti rysy a ADHD, a i přesto, jí bylo přeci jen smutno a pár krát plakala. trápili ji tam i holky.. spíš posměšky, že je anorektička, (dcera je všechno jen ne anorektička.. jí hodně, ale je velice štíhlá).
vedoucí to posmívání rázně ukončila.

syn měl s sebou mobil, mysleli jsme, že budeme skypovat, případně volat s oběma, vedoucí od dcery toto ale přes syna zakázala, prý dcera nebyla ve stavu, aby to psychicky zvládla. Podle syna byla dcera OK, já spíš myslím, že nechtěla aby volala, aby to nepřišlo líto ostatním dětem v oddíle - byly to prcci 7,8 a 9.

Syn před dcerkou nesměl s námi volat, ani jí neměl říkat, že s námi volá. Pouze jí mohl od nás přečíst sms.

Po příjezdu mi syn vyřizoval od vedoucí dcerky, že velice děkuje za vstřícnost a pochopení s tím telefonováním dcerky.

Nic jsem proti tomu nevolání nenamítala.. pro klid mi stačily informace od syna, že dcerka je OK a líbí se jí tam.

Dcera přijela velice spokojená, přesto, že tam původně nikoho neznala - vedoucí byli neskutečně fajn a milí, dětem se skutečně věnovali a přesto, že sama říkala, že asi 4x plakala, že jí bylo smutno, tak přijela s tím, že příští rok chce jen znova.

Přijde mi to líto, když se dcerka těšila - škoda že jste třeba předem nevěděli, že tam holčičky stejně staré nebudou.