Hele, tak naše bábi už je na pravdě Boží, ale jinak snad byly rodný sestry nebo co.

1. Telefonát z nemocnice, že IHNED potřebuje nůžky na nehty, NE, sestře si neřekne, neboť nechce obtěžovat.
2. Odmítnu, dorazím až na návštěvu, nůžky s sebou. Babička po mně žádá, abych jí donesla brýle, co má někde v jiném patře uložené v nemocničním depozitu. Jdu za sestrou zdvořile požádat, aby to zařídili, babička vyvádí, neboť v jejích očích OBTĚŽUJU sestru (měla jsem to asi zařídit sama, no to věru nevím jak). Babičce řeknu, že jí zařídím, aby měla brýle, ale provedení ať nechá na mně. A že je to práce sestry, takže to sestra bez problému taky zařídí, až na to bude mít čas a prostor.
3. Babičce se nelíbí, že to není podle jejího, takže mou matku, která dojde na návštěvu další den, nakrmí historkou, že jsem stavěla sestru kvůli brýlím do latě a používala výrazy jako "víte, kdo já jsem???". Matka mi zděšeně volá, co jsem v nemocnici vyváděla. Uvedeno beze zbytku na pravou míru.
4. Při další návštěvě u babičky jsem nucena dojít pro kávu a té sestře donést jako omluvu, neboť má zrovna službu. Důrazně odmítnuto. Jsem tedy nucena dojít pro kávu, že ji babička dá sestře sama (taky odmítnuto, živě vidím, jak to předává se servilní omluvou za vnučku, která si dovolila žádat vydání brýlí z depozitu, krom toho já po odděleních s kafem zásadně neběhám, za dobrou péči děkuji jinými způsoby a výhradně DODATEČNĚ).
5. Babička vykládá všem následujícím návštěvám, že jsem jí nechtěla ani dojít pro kafe (což všichni pochopí, jako že mi bylo zatěžko vyjít do nemocniční haly a přinést kelímek z automatu).

A takhle jsme to měli furt. A je to v podstatě z těch komických zážitků. Byly i vážné a vůbec ne komické.