Tante,

já naprosto rozumím tomu, že když někdo blízkej v situaci, na který nám záleží, udělá něco jinýho, než čekáme, že jsme zklamaní, naštvaní, mrzí nás to... mám to samozřejmě taky tak.

Ale pokud pominu vyloženě patologické případy (kterých se jistě vyskytuje dost a dost), tak pokud mám možnost si to pak s tím člověkem vyříkat, tak většinou vyjde najevo, že to vnímal úplně jinak než já a v rámci toho zvolil takové řešení, které JEMU připadalo jako optimální (i když mně třeba naopak).

A taky si uvědomuju tu druhou stránku věci - že i já jednám tak, jak jsem v daný situaci schopna nejlíp vyhodnotit, ale to nezaručuje, že to nevyhodnotím a nezareaguju z pohledu toho člověka úplně blbě, a některý ty kopance si i uvědomuju. A byla bych moc ráda, kdyby mi moji blízcí neměli ty kopance nadosmrti za zlé a přiznali mi aspoň tu snahu (byť se minula účinkem).