Venice, přesně, jak píše jentakj. Ony musely poslouchat a těšily se, až bude někdo muset poslouchat je. Navíc moje babka dřela jako otrok - dva syny a muž, každému vařila denně jiné jídlo,aby měli, co jim chutná, neustále vařila, prala, zašívala, chodila do fabriky, zájem měla jenom zahrádku, na kterou dneska nemůže, neměla kamarádky, nikoho.

A hele, kdyby mohla přiznat, že může bejt někdo šťastnej bez výše uvedenýho otročení, musela by připustit, že svůj život prožila jako otrok a nesvéprávná bytost. Což jednou, asi před deseti lety náhodou v záchvatu pravdy připustila, ale dneska by ti to nepotvrdila ani za zlatý prase s diamantovejma bičovidlema :)