Jako dítě jsem vnímala jen to, že si nemůžeme dopřát to, co moji nejbližší kamarádi, že mám oproti nim nižší kapesné a tak. Ale o příjmech a výdajích domácnosti se se mnou nikdy nikdo nebavil.

První seznámení s nějakým hospodařím bylo na koleji, dostala jsem určitou částku, zaplatila kolejné a zbytek byl na jídlo, případně skripta a tak, ale nestačilo to pořádně ani na to jídlo. Takže bylo jasné, že příjem musím zvýšit, a protože z domova už víc přijít nemohlo, musela jsem si přivydělávat. No a mám pocit, že ještě ani v prvním zaměstnání (hned po VŠ) jsem neměla moc představu o povoláních, která jsou třeba pro výši výdělku výhodnější a naopak. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, u nás byla vždycky priorita, aby práce bavila, a podle příjmu pak regulovat výdaje. Takže jsem vyrostla s tím, že když se svou prací neuživím byt 3 + 1, tak budu žít v menším a někde, kde je levněji. Ale vím, že někdo třeba hledá práci s tím, že aby si udržel určitý standard, tak pod určitou výši výdělku nejde a hledá, dostudovává, přizpůsobuje se požadavkům toho povolání, které požadovaný výdělek poskytuje. Myslím, že takto nastavený je můj muž.
U některých povolání asi připadají v úvahu oba přístupy, ale u jiných ne, to je jasné. Takže mi nepřijde jako vhodné přebírat nějaký model od někoho.

Jinak to o těch příjmech a výdajích v domácnosti se dneska učí snad od první třídy, přičemž někdy už na prvním stupni dojde i na úkoly ve stylu "zjisti příjmy a výdaje vaší domácnosti", což se jen málokdy setká s pochopením těch, kteří by měli tyto informace poskytnout, takže ač to má škola povinně dané, velmi těžko se jí tato kompetence naplňuje. Na druhou stranu v rodinách se to děti naučí také jen občas.

Takže jo, asi by to chtělo, aby děti nějakou představu získaly dřív, než to musí řešit úplně samy a s plnou odpovědností.

My to děláme tak, že zejména poslední dobou holkám občas sděluju, kolik jsem zaplatila za jaký nákup, co v něm bylo nejdražší, co nebylo nutné a tak. Teď třeba předěláváme jeden z pokojů, tak jsem je také seznámila s přibližnou cenou, ale i s tím, že to je něco, na co jsem musela našetřit a tedy i jakým způsobem vytváříme rezervy a proč.

Z určitých důvodů a na jejich žádost mám pod palcem i jejich kasičky, takže mám možnost sledovat jejich výdaje, a obzvlášť některé včas upozornit, když jejich výdaje začnou převyšovat příjmy. Nic jim nezakazuju, nenakazuju, ale pomáhám kontrolovat a případný problém rozebrat. A i když jsou vychovávané podobně a vlastně ve stejném věku prochází stejnými obdobími vývoje rodiny, tak některé tu pomoc nepotřebují a některé docela dost. Takže třeba jedné bych klidně, kdyby nebyla pod vlivem sester, svěřila peníze na dopravu na celý měsíc už v deseti letech, a věděla bych, že jí vystačí. U jiné o tom pochybuju ještě v patnácti, už 4 roky dostává peníze na maximálně dva dny a skoro celou dobu odevzdávala všechny jízdenky. Ale to bylo spíš proto, že jsem si psala všechny výdaje, což jsem jí ukázala, vysvětlila taky, proč to dělám, jak to dělám, takže jí pak zase nevadilo ty jízdenky schovávat. Jiná pak třeba sama není schopná nějaký systém si vytvořit, ale zase co jí nastavím, to dodrží.

Takže u některých je to vedení cílené, u některých spíš jen tak mimoděk. O něčem jim říkám z konkrétního důvodu, na něco prostě dojde řeč a hodí se to probrat. No a když se děje něco neobvyklého, třeba klesne příjem nebo se zvýší výdaje, tak protože to má téměř vždy vliv na to, co jim dopřáváme (v jídle, v oblečení, v čase, který jim věnujeme apod.), tak jim to říkáme, i třeba probíráme, jaké jsou možnosti a co bude dál.