Už jsem tu psala, že moji rodiče jsou těžcí chroničtí turisté, sice nedělají treky, protože jsou stará škola, co chodí na túry, ale ve výsledku je to dost podobné.
Samozřejmě šílí po Alpách a vzhledem k tomu, že na rozdíl ode mě nejsou setrvale plajte, do nich i jezdí a jednou (už v dospělosti) mě vzali ssebou jako servismana k nejstaršímu synovi, kterého byla třeba nadchnout pro Alpy.
Pochopitelně se čtyřletým dítětem jsme konali pouze treky pro důchodce, ale poctivě.
Horský trek v principu poskytuje čtyři druhy zážitku, z nichž jeden se netýká treku důchodcovského (nedůchodcovské treky znám z mládí, počítám do nich např. přechod Tater v době, kdy nebylo ani takové vybavení, co jde koupit v Lidlu).
Tři základní:
1)Panoramata. Drtí tě velebnost přírody, když není mlha.
2)Neustále změny vlhkosti, potíš se, mokneš, v podstatě to vede na bod tři.
3)Rozhovory o kvalitním vybavení. Hůlky, trika, bundy, podlvíkačky, joooo, to se vyplatí inveestovat, kvalitní vybavení je základ.
4)Vlastně to není mimodůchodcovská kategorie, je to jen otázka měřítka. "My došli támhle, ušli tamhleto. Co vy?"

Jeden štrůdl se šine nahoru, druhý dolů. Na náročnějších trasách jen skupinky spolusportovců.
Když chceš chvíli sedět ve středu hor a poslechnout si, co si spolu říkaj, je to bez šance. Zdržuješ a kromě toho okolo tebe furt krafe někdo o vybavení.