při čtení "jak splynout" mne napadla scéna z filmu "Sestra v akci", kde představená řekne černobílým jeptiškám na ulici: splynte s davem. libik má pocit že vyčnívá, ale nechce třeba zkusit učast na civilním farním životě s ostatními. Kdyby byla dohodnutá s někým konkrétním že se na mši setkají vedle koho bude sedět, či tam s ním rovnou půjde, necítila by se líp? Já byla taky po strašně dlouhé době na mši. Ted před 16 dny(po 16 letech,tehdy jsme byli na svatbě, bylo ještě minulé století). Na dovolené na Moravě přišel nyní manželův kamarád evangelík v neděli ráno že prý udajně 3 x za rok chodí do katolického kostela a at jdeme dnes s ním. Kamarád nám večer před tím u táboráku vyprávěl jak je katolíci pozvali aby s nimi v kostele připravili koncert rytmických písní pro místní. Zamířil při mši asi proto na kůr. Rozhodl že si sednem do druhé řady, v první nikdo neseděl, vedle nás dělaly hluk varhany že jsme často neslyšely kdy ostaní vstávají. Nenapadlo mne ale řešit, zda vyčníváme. Třeba to Beránku Boží se tvůrcům pro tyto případy vážně povedlo, to jsem si pamatovala jako bych to slyšela naposled včera, na klasické nedělní mší jsem přitom byla před více než 20 lety. Daleko těžší je po letech vzpomenout si jak se třeba dělá kříž, špatně se to kopíruje od někoho kdo je zády k vám nebo naproti vám. kamarád co seděl vedle bere svou víru tak vážně že kříž nepoužije vůbec. netroufnu si mu říci, že si tím komplikuje život. Jeho předci kdysi bojovali aby mohli přijímat z kalicha a nepokřižovat se , jenže ted se jich v jejich kostele v neděli sejde prý méně než deset a ještě tam musí dojíždět.U nich už brzo nebude s kým splynout.