No tak v tom se stoprocentně poznávám, včetně toho, že s dětmi se to dost zhoršuje. Nežije se s tím opravdu moc snadno. Děti mě pořád mě rozptylují, tudíž nedokončím už vůbec nic. Jako kompenzaci někdy až neuroticky plánuju, bez diáře já osobně tedy nedám ani ránu, když jsem bez něj, jsem nervózní. Ztrácím věci, chodím pozdě a navíc ještě stejně jako nedokážu nic pořádně dokončit, nedokážu se jindy zas od nějaké činnosti odpoutat a dělat to, co je aktuálně důležitější. To mají navíc moje dvě starší děti po mně, takže je u nás téměř nemožné někam vyjít včas, holky si třeba vybarvují a nedokážou s tím přestat, ani když nám za chvíli jede bus
.Navíc prostřední dcera je celkově dost výbušná a náročná, pořád vyžaduje pozornost, pořád na mně visí,chce být obstarávaná, snadno se nudí, má často špatnou náladu...to taky nabourává mé zoufalé pokusy udržet doma nějaký řád. Navíc ještě stále do někoho strkám, padají mi věci na zem a můj muž je naopak dost pedant, takže mě stále za něco peskuje, což mi ovšem moc nepomáhá. Vysokou školu tedy mám, naopak jsem nezvládala základku, na střední jsem se trochu probrala a na vejšce jsem se prostě vždycky nějak hecla před těma zkouškama. Větší problém byly dlouhodobější projekty - třeba diplomka. Nějak jsem ji nakonec napsala, ale moc se mi nepovedla. Zato kratší práce jsem měla většinou dobré, dalo se to udělat tak nějak "na jeden dech a to jsem zvládala. Čtu velmi ráda, ale s filmy je to horší. Strašně mě irituje začátek. když nerozum,ím, o co tam půjde, snadno se otrávím. Často filmy pochopím až napodruhé. Typicky si nepamatuju postavy - kdo je kdo (s tím mám problém i v těch knihách) a ze složitější zápletky mi také často unikne nějaký podstatný detail. Tož tak