Ruth, moje tchyne, ackoli moje deti byly jeji prvni vnoucata, se ani jako babicka nechovala - tak, jak si "babicku" predstavujeme. K tomu jsou taky ruzne "historky". Moje nejstarsi dcery, 15 1 3, kdyz zemrela, si prakticky nepamatuji, ze by se jim nejak kdy venovala. Kdyz jsme tam prijeli, musela jsem si nejdriv uklidi pokojik, ktery nam prepustili, deky a vse sebou, ale to je celkem jedno, nemohli mit toho tolik "na sklade". Ze by se neco treba prizpusobilo batolatum ani nahodou (napr. Stedry den s darky o hodinu driv, aby sly spat v nejakou unosnou hodinu). Ackoli jsem ji o to prosila nekolik let - pak jsem proste rekla, ze nejedu. Ze muze prijet k nam. Prijela, cestu jsme ji zaplatili, a ocekavala, ze to bude tak, jak vzdycky - ze ja treba mela jine tradice a byla tu moje maminka a ze jsme to prizpusobili tak, aby kazdy mel neco sveho, bylo vedlejsi.

Prvni vnucku, kdyz jsme ji tam prvne privezli mesic starou, mela na ukazku sousedum. Kdyz nekdo prisel, vzala ji spici z kocaru a nechala kolovat. Kdyz rvala, rozmackala ji brambor s hnusnou omackou a kousky masa - mesicni plne kojene dite (to byl ten prvni stret, kdy jsem ji dite vzala, druhy byly krtiny den potom...) ona preci mela 8 deti, tak vi, co a jak.

Takovych historech jsou kvanta. Nekteri lide jsou proste "jini" a clovek je dostane jako privazek. Bohuzel nekdy ten privazek ma takovou vahu, ze to ma vliv na vsecko.