Mandelinko, osobní nastavení je jen část. Pomiňme teď, že existujou i lidi, při jejichž osobním nastavení vymezování nepomůže – psychopati, sociopati.

Lidi ale nežijou jen jako individua rozhodující se podle individuálního nastavení a navazující dvoustranný vztahy s jinejma lidma. Napohled se to tak jeví, ale skutečnejch individualistů je minimum, lidi obecně jsou kolektivisti a vztahy mezi lidma jsou daný i vztahama mezi skupinama.

Takovej indickej sluha se moh vůči bílýmu sáhibovi snažit vymezovat, ale jeho respekt si nezískal. Tenhle příklad se může zdát vzdálenej v čase i prostoru, ale podobnejch případů máme spoustu kolem sebe i dneska. Lidi jsou součástí určitejch skupin, osvojujou si určitý postoje a hodnoty a těma se říděj ve vztazích s jinejma. A není to udržováný jen nějakou setrvačností, ani to není nějakej přežitek, kterej vymizí. Zachovávání určitejch kolektivních postojů dává základ určitýmu společenskýmu řádu, kterej je jednak předvídatelnej – a to maj lidi rádi, přináší to pocit bezpečí, spousta, řek bych většina lidí snese kvůli němu leccos – ale v rámci toho taky dává různý práva a z nich plynoucí vliv a moc. A to může vypadat taky tak, že ženská kmitá tak, jak velí tchyně, s tím, že se jí to vrátí, až tchyně umře a kolem ní budou kmitat snachy. Na zachovávání určitejch postojů maj zájem, něco jim z toho plyne, a mnohdy se toho neradi vzdávaj, protože by se vzdali věcí, kterejch se vzdát nechtěj, a možná to pro ně vypadá i tak, že když povolej v jednom případě, hroutí se jim systém, kterej jim něco přináší. Není to libůstka typu modrejch sponek (a ani i tam to nemusí bejt podivná libůstka, nakonec třeba na mazácký vojně naprosto nepatrný rozdíly v povoleným oblíkání měly zásadní význam v rozdělení a udržení moci).

Nakonec, hranice můžeš vymezit i oním zde zmíněným odstřižením. Je to krajní pól, ale vlastně pak vycházíš. Nulový styky = nulový vzáhemný nevycházení, pokud druhej to odstřižení uzná a nesnaží se ho prolomit, je to forma respektu... I tak se na to dá dívat.