Myslím, Ruth, že tady nejde o to, že by děti chtěly poslouchat rodiče do smrti, ale že rodiče to chtěj po dětech (cizích).

Celkem bych sázel na to, že to bude podobný jako v některejch konzervativnějších společnostech za českýma hranicema, ani ne moc daleko od nás. Ženská se přivdá a bez odporu kmitá, rozhoduje tchýně, a očekává, že časem si to vynahradí stejným způsobem, že jednou bude rozhodovat ona.

Určitě to někdy bude o (ne)vymezení hranic, o chybný komunikaci, ale někdy vymezení nepomůže. Například když tchyně má na svý straně vlastní ditě a vzájemně vás rozeštvává. Svý dítě má na svý straně třeba jen částečně, ale ono matce ustupuje, protože nechce vyostřit konflikt. Jenže tíha toho ústupku padá na partnera. A partner taky váží pro a proti, zisky a ztráty z případnýho velkýho konfliktu. A váží, protože vrcholem konfliktu je odchod - nevratnej - a přitom to může bejt i tak, že tchyně je ochotná rozchod jako řešení akceptovat - to partnera trochu tlačí do kouta. Odpozorovanej případ.

Jinak vymezování je fajn, ale ve vztahu bych ho bral jako technickej nástroj. Vymezování vztahy dvakrát nerozvíjí. Občas je to nutný a pro vztah zdravý (nemluvím jenom o partnerských, ale i o přátelských, příbuzenských, pracovních...). Ale vztah se rozvíjí spíš pochopením motivace druhýho.

A snažit se pochopit i ty zde popsaný tchyně nebo kohokoliv jinýho, vůči kterýmu je žádoucí se vymezovat není myslím taky od věci, minimálně to může pomoct člověku v rozhodování. Ta motivace u druhý strany může bejt někdy zajímavá, někdy i překvapivá, může to zase pomoct jako technická pomůcka, i kdyby rozpory neplynuly z chyby v komunikaci a byly moc velký. Není nutný to chápat ve smyslu přijmout, ale zařídit podle toho třeba člověku pomůže.