Krabice nejsou špatnej nápad, když se správně použijou. Tedy pokud aplikuješ koncept "krabice je nejen úložný prostor, ale zároveň maximální přípustný prostor pro daný druh hračky".
V praxi: vyhradí se např. jedna krabice na plyšáky (výtvarné potřeby/výrobky/autíčka/hry/panenky/dosaď cokoli). V ní budou mít plyšáci svoje pevné místo (tj. každý bude vědět, kam plyšáka uklidit) a zároveň objem krabice bude striktně určovat, kolik plyšáků doma bude. Prostě jen tolik, kolik pojme tato krabice. Nebude expandovat donekonečna množství plyšáků a zároveň krabic na ně. Pokud je krabice naplněna, tak nová věc v ní může být uložena pouze za předpokladu, že nějaká starší místo uvolní a jde pryč.
My to praktikujem, s jednou výjimkou ze systému, a tou je lego. Tam je postupné narůstání "sbírky" ok, je to synova nejoblíbenější hračka a může postupně vymýšlet čím dál větší výtvory. Ale autíček, plyšáků, pastelek atd. stačí po jedné bedně (máme IKEA trofast, takže tam jsou různé velikosti, co jdou na jednotlivé hračky použít.
U nás je tento systém třeba doslova životní nutností v případě synových výrobků. Je schopen vymyslet a povyrábět tolik věcí, že bychom do týdne neměli sami kde bydlet, čili jediný, co funguje, je striktně vymezený prostor na ty věci. A když je plný a chce něco schovat, musí jiná věc pryč, musí si vybrat, co je pro něj důležité, všechno schovat nelze.