No, to je těžký.

Já zpětně vím, že to bylo tím, že jsem neměla žádné signály o tom, že bych byla pro svou matku důležitá.

a) byla vlastně velice mladá - běžné se rodilo ve 20ti letech...
b) ono v tom komunismu se moc o dětské psychologii asi nepsalo nebo nečetlo...
c) fakt v kombinaci tohoto všeho sama na 3 děti s malým věkovým odstupem - masakr...

Tj. já ji tímto omlouvám, ale - prostě si nepamatuju, že bych někdy slyšela, že mě miluje, nepamatuju si popravdě ani žádný mazlení nebo tak něco. Ségra jen o rok starší, takže jsme vždycky byly jako dvojčata, že... Dokonce i narozeniny pár dnů od sebe, takže jsem ten pocit, že "tohle je můj den" nebo "já jsem ta nejdůležitější" prostě neměla nikdy. Přesně - jak jsem si našla kamarády mimo, tak jsem přestala tolik potřebovat uznání a přijetí od vlastní mámy, tak to vyšumělo.

Přesně - reakce na moje "nechci", když byla "nechceš, tak ne....", tak ve mě jen utvrzovalo pocit, že nejsem důležitá. Přitom, být pro vlastní mámu důležitá, to je dost klíčové... (po pravdě "nejsem důležitá" doteď, akorát že dneska je mi to dost jedno). Nestojím za to, aby pochopila, že to je jen póza. Nevím, kde se to testování bere i u tak malých dětí.

Proto ti možná tak báječně funguje, když řekneš, že ji bezmezně miluješ.

Samozřejmě nevím, jestli to dcera zakladatelky dělá ze stejných důvodů, jako tenkrát já, ale pokud ano, tak holt se zaměřit na to, aby se dítě cítilo milované a pokud možno trochu jako střed světa - aspoň někdy.