No, počkej, tady už narážíš na věkový rozdíly.
Samozřejmě, že puberťák bude zpruzelý a s rodičema nebude chtít chodit, to předvádí i náš velký, který tedy urážlivý nikdy nebyl - to už je jiná motivace a jiné možnosti řešení.

Mluvíme o malých dětech. Tohle, co já popisuju, jsou vzpomínky z malého věku, max. první stupeň.

Víš, trochu mi to připomíná, když tu někdo popisuje, jak v dětství čekal na (rozvedenýho) otce a on nepřijel... Ty moje dětské pocity - třeba s tou poutí, já si to dovedu živě představit, jak nejmladší holčička, která (třeba) má pocit, že se máma točí jenom kolem bráchů a že ona je nejmíň chtěná, těší, že půjdou na pouť a že tam to bude pro ni a maminka jí .... , tak pak stačí blbě zvolená věta, která jí srazí zpátky a ona začne předstírat, že o to vlastně ani nestála, protože...
Chápeš - jako když těším se strašně na toho tátu, už 5x nepřijel, i když slíbil, ale tentokrát určitě a přiveze mi dárek a bude si se mnou celý den hrát a ..., a on zas nedorazí. Nebo dorazí a já schválně budu protivná a ošklivá, ačkoli nebo PRÁVĚ PROTO, že strašně toužím, aby mě miloval a vzal na vědomí a miloval mě, i když jsem protivná a ošklivá... - jenže tohle zklamání je pro tu matku takové pochopitelnější, že je dítě zpruzené, než "kvůli cukrové vatě nebo kolotoči, na který nemohla". Ono totiž nejde o tu cukrovou vatu, ale o všechno to, co se předtím v tom dítěti odehrálo, to nevyslovené.

Já mám svůj "symbol" těchto pocitů v jedné historce, kterou tu nebudu psát, protože ji zná hodně lidí, vyprávěla jsem ji jako modelový příklad na řadě školení, kde jsem přednášela. Kdy matčino (zcela logické a racionální, tj. pro okolí naprosto pochopitelné) NE, bylo pro mě těžkou citovou ranou.

V pubertě jsem už pak taky nechtěla na společnou dovolenou, ale PROTOŽE jsem radši chtěla jet s kámošema na fesťák nebo tak něco, to už nebylo urážení se a truc. Jinak vyrostla jsem z toho, fakt nic takového nedělám, naopak to dost nesnáším (předvádí muž občas - že se "nafoukne a nemluví").