Monty, Žubko: jasně. Vzorců je hromada. Od toho, že dítě nerado mák jako máma, nebo celoživotně nejí ryby, protože jeho rodiči se kdysi na Vánoce zapíchla kost do krku, přes různé děděné alergie, poruchy příjmu potravy, obezitu, až po ten samotný přístup k jídlu - pro někoho je nepřítel, pro někoho smysl života. Někdo řeší zdraví, někdo chuť, někdo množtví, někdo frekvenci. Někdo dětem určuje jídelníček ještě v 18, jiný čeká, až děti poberou rozum a nechá je vybírat sám, tak jak to dělaly generace před ním ... Tvrdím, že jen v málokteré oblasti se dědí tolik vzorců jako v jídle.