Kromě toho se dá "k hudbě" vést i jiným způsobem, než je nucení ke hře na nástroj. Mít vztah k hudbě přece neznamená nutně to, že ji musí člověk sám aktivně provozovat, resp. může ji provozovat třeba tak, že si zazpívá.
Jsem z rodiny, kde na nástroj hrál jen praděda - na heligonku. Nikdo z mé rodiny neměl a nemá žádný extra sluch, ale zpívalo se u nás celkem hodně a často. Přitom jediný, kdo to jakž takž umí jsem já a to ještě s omezením (umím v rámci svého rozsahu jen přezpívat slyšené, ale říct mi "začni si vejš/níž" je marná lásky snaha, tenhle cit pro hudbu nemám). Manžel nemá ani sluch, ani hlas, syn má sice oboje, ale dává přednost poslechu před produkcí. I když nikdo na nic nehraje a ani nikdy hrát nebude, tak hudbu posloucháme doma vlastně denně, máme stovky CD a DVD, chodíme na koncerty... to jako nestačí? To není dostatečné "vedení k hudbě"? Proč by sakra měl každý na něco brnkat, když mu to buď nejde nebo ho to vůbec nebaví?