Moje máma má kamarádku z dětství, které se po čtyřícítce narodil postižený syn. Dneska je synovi nějakých 30, rodičům mezi 70-80lety. Syn je mentálně retardovaný a dost špatně zvladatelný, neustále jim utíká a oni už absolutně nemají sílu na nic. Už několik let shánějí nějaké slušné zařízení, kam by ho umístili. Zatím marně. Jediné štěstí mají v tom, že žijí na malé vesnici, kde se všichni znají a místní jim s ním spolupomáhají.(přivedou ho, když zdrhne, usměrní ho, když dělá povyk,..), ale stejně, jsou tak vyčerpaní.
Ani bych se nedivila, kdyby to taky jednou ze zoufalství "zabalili"