Ono to některým lidem moc nejde.
Mám třeba kamarádku, která si stěžuje, že je doma mužem psychicky týrána a že si to myslí i jejich 15letá dcera.
Když s ní mluvím a říkám, že by měla třeba někdy někam vypadnout sama ( nebo i s malým), vždyť řidičák má. Tak prý ne, to by její nedovolil, netroufne si, není prý tak protřelá jako já.
Nebo si na svého 2 hodiny u mě stěžuje, pak jí pípne smska a řekne, že on je už doma, tak že už jede domů. Když jí řeknu, ať na to prdí, že on se kvůli ní taky nepřetrhne a neorganizuje čas podle ní, tak prý ne, on je doma, takže musí za ním.
Tak už ty řeči o týrání pouštím jedním uchem sem, druhým ven. Protože pomáhám jen lidem, kteří o to stojí. Tady evidentně jsou jedna věc řeči, druhá činy.