Nicméně je to modelový příklad. Někdo problémy s kočárkem (s ochotou lidí pomoci) vnímá, někdo ne.

Jak vlastně vypadá realita nikdo neví.

Je to tak, že matce A i B s kočárkem někdo pomůže v polovině případů sám od sebe, v další čtvrtině na požádání, a ze čtvrtiny je odmítnuta, načež A to vnímá jako "lidi mi většinou nepomáhají", kdežto B jako "většinou mi lidi pomáhají"?

Nebo je to opravdu tak, že matce A pomůže jen menšina lidí, většina ji obchází obloukem a koho se dovolá, ten odmítne? A čím to je? Velikostí kočárku, jeho vzhledem, vzhledem matky, jejím chováním? Je to něco, co může a chce změnit? Je to jejím přednastaveným očekáváním? Místním zvykem?

Je to záhada, která by si zasloužila výzkum více, než spousta kravin, kterým se věnují lidi v bakalářkách a diplomkách...