Cimbur, přijde mi, že mícháš jablka s hruškami. Ochota někomu vyhovět vůbec nesouvisí s (ne)oblibou. Jsou lidi, co si o pomoc umí říct a kteří ne. A taky hodně záleží na tom, JAK si lidé o pomoc řeknou. Jestli je to přímá žádost, nebo jestli ten dotyčný citově vydírá a manipuluje tak, aby nakonec dosáhl svého. Věř tomu, že takový člověk opravdu nebude oblíbený.

Já to mám tak, že si strašně nerada o cokoli říkám, nemám ráda, když se kolem mě tancuje a pokud to aspoň trochu jde, snažím se svoje starosti si řešit sama. Potřebuju mít pocit, že jsem schopná a že si dokážu poradit. Nevím, kdy naposledy jsem si o něco říkala. Nechci být závislá na něčí dobré vůli nebo někomu vděčná. Přesto se nám tchánovci snaží všelijak pomáhat, čímž mi můj pocit samostatnosti dost nabourávají. A nelíbí se mi to.

Přesto cítím, že nejsem příliš oblíbená a celý život mám pocit, že mě druzí považují za pitomce. Nevím proč. Táhne se to už od střední školy, kde jsem byla ve třídě za debila a už mi to zůstalo. Navíc nemám moc schopnost číst mezi řádky, někoho "prokouknout", což ještě můj pocit, že všichni okolo ví, jen já ne, umocňuje. A to, že nic po nikom nechci, nestěžuju si, nekňourám a nepoužívám citový nátlak mi fakt nepomáhá.