Mám svůj okruh známých, lidi si se mnou rádi popovídají, svěřují se, kdybych využívala pozvání, tak by se to asi přehouplo i v bližší přátelství. O to já nějak nestojím, stačí mi ti, co mám. Když potřebuji pomoct, tak mi vždy někdo pomůže. I se sami nabídnou, když je mi hloupé si říct, a oni sami poznají, kolikrát mě to i štve, protože něco zvládnu sama, ale nestihnu to. Ale že by mi každý vyhověl, když já něco chci, tak to teda v žádném případě. Jsou lidi, na kterých vidím, že jim vadím, nesedneme si hned od začátku. Taky s chlapama to neumím. Pořád se mi stávají takové vtipné historky. Naposledy o víkendu jsem nesla dort v krabici na ulici a zastavil mě s vážným výrazem tak 80 letý pán a ptá se mě, paní mohla byste prosím pro mě něco udělat. Tak jsem se zastavila, že ho jako vyslechu (že je to nějaký senilní pán, co neví, kde je nemocnice a tak). A on mi povídá, mohla byste mi dát kousek toho dortu? A začal se smát. Tak jsem se taky zasmála a šla dál. Dříve mě takové věci vyváděly z míry, ale už jsem si zvykla.