já jsem seděla ve volební komisi s ženskou, která bydlí hodně daleko od nás, ale 2x naše malá řvala, když jsme šly kolem jejich domu. Kázala mi celý den, že tak to nejde. Neumlčeli ji ani ostatní v komisi, až jsem se rozbrečela a zeptala se jí, jestli ji mám teda dát k adopci, ať řve v jiné obci nebo rovnou udusit. Baba byla v šoku, prý, jak můžu tohle vůbec vyslovit. Buď mám děcku dát, co chce nebo mu dát na prdel. Ale, jak psala Koliesko, modrý balon nepřeměníš na červený, v lese nestvoříš hladkou zametenou podlahu a i kdyby se ti to povedlo, bude problém v odstínu nebo materiálu. Prostě to děcko má potřebu ječet, ani samo neví proč. To, co udá za důvod, je mnohdy výmysl, aby si samo důvod našlo. Jediná metoda byl čas. Možná mi i neurolog tohle řekl, už si nepamatuju, ale děcko vidělo hodně odborníků, všem jsem si stěžovala, nikdo neporadil nic jiného.