Jo a pro "užívání si" je pro mě jednoznačně rozhodující ten citový prožitek.

Umím si představit, že si ani trochu neužiju večeři v luxusním podniku s lidma, který nemusím, ale z nějakého důvodu to musím absolvovat. A že si užiju krajíc chleba s máslem, kterej si budu moct dát přesně v okamžiku, kdy na něj budu mít velkou chuť.

Což samozřejmě neznamená, že bych zavrhovala drahý večeře a vyzdvihovala ten krajíc chleba, jen že to užívání není přímo úměrný penězům, který za to vydám.

Velmi dobře to popsala Angrešt, jen k tomu ještě dodám, že jako "užívání si" vnímám velmi často možnost dosycení nějakýho hladu nebo potřeby nebo touhy (je horko a já mám čas a možnost jít se vykoupat, mám hlad a mám možnost se najíst, jako bonus mám možnost sníst něco, na co mám v tu danou chvíli chuť.)

Tyhle věci nejde vždycky uspokojit, a opět v tom ne vždy hrají klíčovou roli peníze (je horko, chce se mi jít vykoupat, bez problémů bych měla na bazén, ALE musím pracovat, případně jít vyzvednout dítě do školy/něco zařídit/bazén je daleko...)

Proto mi přijde jako užívání si, když se tohle všechno sejde a já můžu udělat něco, na co mám chuť, přesně v tý chvíli, ve který mám na to chuť.

No a protože jsem realista, tak je mi jasný, že tyhle okolnosti se nesejdou vždycky, ale nijak mě to neštve, naopak si tím víc vážím situace, kdy se sejdou.

Protože si myslím, že kdyby si člověk "užíval" (ve smyslu měl možnost si splnit každé přání, jakmile by ho pocítil) pořád, tak by ho to taky přestalo bavit.

Průběžnou sytost myslím neoceníme tak, jako když máme napřed hlad a pak možnost ho ukojit.