Tak můj syn to potřeboval, museli jsme jeho batolecí hyperaktivitu napřít jiným směrem než k sebedestrukčním činnostem nebo k demolici bytu, což se dělo pokaždé, když byl ponechán sám sobě. A zas nás nebavilo s ním jen tak ubíjet čas, jeho vlastně taky ne, hrozně rád se cokoliv učil. Takže ve dvou letech uměl počítat do deseti, číslice, písmena a barvy, ve 4 letech si četl knížky a orientoval se v jízdních řádech. Přiznám se, že dceři jsem se tolik nevěnovala, ta chvilku vydržela i někde posedět nebo si sama s něčím pohrát, tak jsem polevila.