My se do průměru nevejdem.
X let jsme bydleli odděleně, i když jsme měli společné dítě.
Praktikovali jsme návštěvy - MM jezdil v týdnu za námi a já s dětmi o víkendu za ním. Byt jsme rekonstruovali x let, protože mezitím do toho vlezly výdaje na podnikání obou z nás. Nakonec jsme se teda sestěhovali, když šla společná dcera do 1. třídy, resp. během prvního měsíce školy. A bylo to stěhování z bodu A( jeden člověk) a B ( 3 lidi) do bodu C.
Ráda vzpomínám na období, kdy jsme se těšili na víkend na chalupu a vůbec, že budeme spolu. Ale i na společné začátky v bytě.
Jo a lidi v okolí., ať již naši známí či cizí, to nesli velmi těžce. Šli o nás zvěsti, že už máme každý někoho jiného. Třeba že můj muž opustil tu z horní a našel si jinou z dolní ( obojí jsem byla já - jen jedno já z místa bydliště, druhé z místa jeho bydliště).
Nebo se lidi mojí mámy ptali, jak to spolu máme a jak to že není normální takhle bydlet a nebydlet.
Takže daleko více než nám to vadilo všem ( ale naprosto všem) v našem okolí. Nebyla návštěva, aby se nás nezeptali, kdy už jako budeme bydlet "normálně".
Od té doby, co bydlíme normálně NIKOHO NEZAJÍMÁME. Ti , co nás řešili 6 let u nás ještě na návštěvě ve společném bytě nebyli
Prostě už nepočítáme, že se k nám někdo přijde podívat.
Jezdí akorát jedni skalní známí s dětmi, s nimiž trávíme každý rok Silvestra. Těm to vždy bylo jedno.