Anett,

"Podle mě je to přirozené - čím užší vztah, tím více chce člověk zůstávat sám sebou, tím více věcí si prosazuje, vzniká více prostoru pro střety."

A oni Ti přátelé neumožňujou zůstávat sama sebou, i když se stýkáte často? Jaký věci si vůči nim člověk musí prosazovat tak, aby se dalo mluvit o STŘETU (nevím, co si kdo pod tím slovem představuje, ale já teda něco vážnějšího než "půjdem k Mědínkům nebo k Dačickýmu"? Přátele si přece člověk VYBÍRÁ, vybírá si je podle svý krevní skupiny, a musí se s nima umět shodnout i tak, že se v něčem třeba neshodnou, PROSAZOVAT SI vnímám už jako "já to chci bez ohledu na to, co chceš ty" a to mi s přátelstvím moc neštymuje.

"Když se s někým stýkám jen občas a povrchně, snadno můžeme zůstávat jen u toho, co nás spojuje a na čem se shodneme. A také nám na tom člověku tolik nezáleží, takže snadno některé věci prostě neřešíme. "

V tom případě šťastní lidé, na kterých nám "tolik nezáleží", protože tomu, na kom nám záleží, budeme mít tendenci se nemístně montovat do života .

Jako co je k ŘEŠENÍ na přítelově životě? Každej má přece svůj rozum a svý preference, kamarád to má především akceptovat a ne řešit (krom snad případů, kdy se ten druhej řítí do vyloženýho průšvihu, ale stejně je pak rozhodnutí na tom kamarádovi).

Fakt by mě zajímalo, co si představuješ pod svým posledním citátem. Já tam vidím (a možná úplně blbě), že známkou toho, že mám někoho rád, nestýkám se s ním jen povrchně a záleží mi na něm, je, že se mu budu sr..t do života a mít s ním konflikty, jinak to není to správný kamarádství. A to se mi nějak nezdá.