"udlo, tak si něco, co opravdu chceš - nevím, co, to musíš najít ty. Zkusím třeba: jít večer spát. Jsi opravdu hoooooodně unavená, těšíš se do hajan, fyzicky jsi ko. Kamarádka by si chtěla pokecat u vínka, stojí o to, má cosi na srdci. Chceš jí pochopitelně vyjít dle své povahy vstříc, ale jsi fakt unavená."

Tak jí řeknu "sorry, Máňo, zajímá mě, co mi chceš říct, ale teď se mi zavíraj oči a nebyla bych schopna Ti být dobrým posluchačem. Ale moc ráda to s Tebou proberu zítra u snídaně."

Kde je tam jakej prostor pro konflikt? Já ji vyslechnout chci, akorát toho nejsem schopna hned, ale až se vyspím. Co přesně je na tom potenciál ke konfliktu? Jaká by to asi musela být krize, aby to do rána nepočkalo? (Kdyby to vypadalo, že za 5 minut skočí z okna, tak by mě asi ospalost přešla).

"Nebo si představ něco jiného, něco, o co ti opravdu jde. Přilba na kolo dítěti."

Tak tady to beru moje dítě - moje právo veta, její dítě - její právo veta. Rozdělený kompetence, žádnej prostor ke sporu.

"Nevím, snad existuje něco, co opravdu chceš, aby bylo, a když to nebude, bude ti to nepříjemné."

To jistě jo, ale vzhledem k tomu, že jako kamarády si člověk vybírá lidi s podobnejma hodnotama, tak si neumím představit nic zásadního, co by mi tak mohli provést, aby mi to vadilo a zároveň abych tomu nemohla zabránit.