Mám kamarádku od dětství po podobných rodičích. Až teď mi vypráví, co všechno musela, nesměla ohledně učení, jak dřela, nesměla ven, hrát si, myslela jsem tenkrát, že ty jedničky má přirozeně...nj, tenkrát to tak bývalo často, takový přístup.
U svých dětí očekávala podobné výsledky...jsou spíš mírně podprůměrné, taky říkala, že si musela zvyknout...ale protože si pamatuje ty vlastní hodiny nad učebnicemi, děti nenutí.

Já jsem u nás ráda, že všechny děti šly nakonec na školu, na kterou jít chtěli, výsledky jsme nějak úplně neřešili, hlavně, že to bylo a u dvou dětí ještě bude, bez nějakých problémů. Důležité pro mě je, jak se uplatní v životě...zvláštní očekávání nemám/e.
Zatím dobrý...tak snad to tak bude i dál.
Studovat člověk může celoživotně...navíc pak to může být i zábava.