No jo, všechno to co tady popisuješ zkoušíme.
Nabídli jsme ať si odpočine, že to udělá později, on to otočí proti nám, že to přece "musí dělat" tak to prostě udělá, ale na to se rozbrečí. Když mu řeknu "nebudeš to dělat s pláčem, uděláš to za chvíli", tak se zase vzteká, že chci aby to neměl a dostal špatnou známku.
Necháme ho o samotě, ať ti to teda dodělá, nebo nedodělá, ale ten čas prostě probrečí.
To že jsem dneska nedala ten tlak, to je samozřejmě špatně, to bylo poprvé, většinou zkoušíme všechno možné.

On ten text je schopen opsat i za 10 minut, počítá skvěle, píše krásně, nemá s ničím problém, jen to prostě okecává, ořvává a vinu za to svádí na všechny kolem.

Úkoly jsou nejhorší, ale takhle podobně se chová i v "neškolních" situacích.
Mladší sestra je taky super spouštěč na ty jeho nálady. Jakákoliv povinnost vlastně taky.
V neděli ho manžel bral na dny NATO, měl VIP lístky... a chtěli jsme po něm ať si dá džíny. On trval na teplákách. V těch jít nemohl. No hodinová scéna z jeho strany, jak ho nutíme nosit něco co nechce, apod. Oblékl si je, ale měl poslední slovo stejně. Pak samozřejmě se změní prostředí a je jak anděl, jak je to skvělé že tam byli a tak to ještě probereme, jak málem nejel a jaká by to byla škoda, všechno odkýve a stejně za hodinu je schopný mi říct, že se mu tam vůbec nelíbilo...