zdravím všude, kam přijdu, děti učím, že kdykoliv vlezou do obchodu, platí 3P - pozdravit, poprosit, poděkovat, ale jsou situace, kdy nezdravím - např. měli jsme sousedku a ta mi tak lezla krkem, že jsem jí prostě ten dobrý den popřát nedokázala, naštěstí patřila k nevychovaným a nezdravila ani ona, jen výjimečně, pokud jsme se střetly přímo ve dveřích a i to jsem jen kývla (zná to hrozně, ale já na ni měla vyloženě alergii, bydlela přímo nad námi a celé dny jsem musela poslouchat, jak ječí na syna, bohužel dost často bylo rozumět slovo od slova) - což ale rozhodně nebude příklad zakladatelky
a pak se mi stává, že jsem mimo - klidně můžu s někým mluvit, komunikovat, ale jedu na autopilota a vlastně nevnímám a pak klidně prosklím, že někdo přišel a pozdravil mě, kouknu na něj, ale tím to končí, do mozku už informace nedojde a pak prostě na pozdrav neodpovím (a vypadám pak jako namyšlená kráva, co ani nezabučí)... není to rozhodně schválně, nijak to neovlivním (na autopilota jsem schopná jet často, dlouho a často ani blízcí nepoznají, že jsem duchem někde jinde)