Připomíná mi to našeho aspíka. U nás funguje - v žádném případě nekřičet a netrestat. Pokud dojde k záchvatku, tak odejít, nebo ho poslat do klidné místnosti (u nás ložnice). Ale to jsme cvičili od malička, takže v 8mi letech už tam při záchvatu vzteku míří sám.
U úkolů - od první třídy je píše sám, pokud vidím slzavé údolí, tak se zeptám, jestli můžu pomoct, případné vzteklé odpovědi v daný moment nekomentuju. Po pominutí záchvatku si v klidu objasníme, co se mi nelíbilo (říkal jsi ošklivé věci, roztrhal jsi obrázek, byl jsi ošklivý na sestřičku). Pokud ale vidím, že se kluk snažil ovládnout, že např. zkoušel pomalé dýchání a snažil se uklidnit, tak ho za to pochválím!!!
Beru to tak, že dítě záchvaty vzteku nemá naschvál, neumí se jim zatím ubránit, ale učíme ho, jak se jim bránit a jak je zkracovat. Takže o tom mluvíme, ale v klidu, netrestáme, ale nabízíme pomoc.
Jinak se snažíme dopředu říkat - podle pravidle akce budeš muset být slušně oblečený. Dítě protestuje = upozorníme, že na akci se jinak jít nedá. Nadále neřešíme. Pokud se nedá něčemu vyhnout, dopředu si probereme, že je třeba jít tam a tam, že chápeme, že to je nepříjemné, ale že to bude muset zvládnout. A obvykle nabídneme kompenzaci - potom půjdeme do knihkupectví, večer se budeme spolu dívat na film...
Musíme nutně docházet ke kompromisům co chceme my a co kluk zvládne ustát, ale on jasně ví, kdo velí a kdo má poslední slovo - máma.