Přidat odpověď
ono hodně záleží, jaké to děcko je. S nejstarší to byla pohoda, na rodičáku jsem studovala a i pracovala, takže jsem se vždycky těšila na prázdniny, že si trochu oddechnu. Pomáhali mi rodiče, manžel a jeho rodiče, jinak by se to nedalo.
Druhé dítě bylo kouzelné stvoření, které neumělo plakat. Když mělo hlad, mňauklo jako kotě, dostalo najíst a zas se smálo. Bavilo ji dívat se, jak pracuju, hrála si se psem. Prostě zlato. A já jsem začala vyrábět z kůže, takže jsem se mohla realizovat. Izolace mi nijak zvlášť nevadila, občas mi to zpestřil pobyt pubošů, které jsem připravovala na talentovky a třeba 14 dní u nás bydleli.
Třetí dítě mělo poporodní trauma a neustále řvalo, nechtělo nic jíst, takže jsem do 2 let skoro furt kojila. Přes den nespala snad od roku. Když jsem si sedla k práci, přišla a nějak mi to zničila. Nebylo to tak, že by byla zvědavá nebo se chtěla zapojit. s tím umím pracovat a baví mě zapojit děti do svých aktivit. Ji bavilo to sabotovat. Bavilo ji prudit. Třeba šla jen tak kolem stolku a s klidem smetla všechno, co na něm leželo, na podlahu a dál pokračovala v chůzi, jakoby nic. Vycucala mě do morku kostí. Nevím, jestli se z toho ještě někdy úplně zbrchám. O mateřském vyhoření jsem tu i několikrát založila téma.
Předchozí