Vždycky jsem se uměla hecnout. Vsázela jsem se (blbec o nic), že při předklonu s roztaženýma nohama dám hlavu na podlahu mezi chodidla dřív, než kámoška rehabka. Že oběhnu 3x dokola kulturák s kámošem v náruči, že udělám 1000 sedů lehů (při 600 je přestalo bavit to počítat, poctivě jsem to dorazila sama a pak měla týden svalovku jako prase), že se dostanu na SUPŠ, že zvládnu na mateřské výšku (jen Bc), že nezabiju děti.
To poslední mě natolik vyčerpává, že nejsem schopná zhubnout na původní váhu (ani se jí přiblížit), nejsem schopná denně cvičit, ač to kvůli Bechťákovi fakt potřebuju- dokopu se tak 1 za měsíc, že se naučím psát všema 10, že budu častěji kreslit... Jsem marná. Ale děti žijí a ani je netluču. A dokonce ani nechlastám