Přidat odpověď
Na MD/RD jsem vyhoření necítila. To až pak.
Dokud na mě děti byly 100% závislé (plně kojené), užívala jsem si to, připadala jsem si užitečná i naplněná. Dobu neustálého nahánění zvídavých batolat jsem protrpěla (hodně k tomu napomáhaly těhotenské nevolnosti a únava). Neměla jsem hlídání, byla jsem 10 let 24/7 s dětmi. A k tomu často zavřená doma, když některé onemocnělo. Byly dny, kdy se mi strašně stýskalo po bezdětných dobách, kdy jsem byla volná a kdy jsem měla velmi nadstandardní příjmy (po nich a po tehdejší práci se mi stýská doteď). Neřekla bych ale, že jsem tenkrát byla vyhořelá, jen často unavená. Pořád ale natolik zapřažená, že jsem neměla čas přemýšlet nad vlastním životem. Pocit vyhoření přišel až teď.
Dneska, když je nejstarší desetiletá s hlavou věčně v oblacích, sedmileťák neposlušný a čtyřleťačka užalovaná a tvrdohlavá, mívám občas večer pocit, že to byla ode mě nebetyčná blbost si děti pořizovat. Nemám na ně trpělivost. Navíc když se rozhlédnu po malém bytě a dojde mi, že už se z něj nejspíš nevyhrabeme, ačkoli jsem si kdysi vysnila dům se zahradou, kam bych draky vypustila, reziduální příjem a práci na 6 hodin denně, která by mě naplňovala nebo mi minimálně nevadila.
Takže jo. Občas se rouhám a lituju, že jsem si děti pořídila. Pokud bych vůbec měla mít dítě (a já bych ráda tu zkušenost dříve nebo později zažila, bez ní bych se cítila ochuzená a příliš mimo většinovou populaci), tak rozhodně po pětatřicítce, s vybudovaným zázemím, a jen jedno. Kdyby šlo vrátit se v čase, vrátila bych se do doby po státnicích. A mákla na kariéře. Nespěchala bych s dětmi ze strachu, že po třicítce to už nepůjde.
Předchozí