Nerfko, mám syna, kterému je 11. Když byl ve věku jako zhruba ten tvůj, tak taky zkoušel, co si až může dovolit. Ale aby byl až tak drzý, to si tedy nedovolil. Tady vůbec nejde o to, jestli a jak dělá úkoly, jakou má učitelku apod., jak si někteří tady myslí.
Tohle je už o tom, že ty jako matka u něj nemáš absolutně žádný respekt. Ať je dítě jakékoli, ať je sebevíc naštvaný, jsou hranice, které by rozhodně překročit neměl. Když tě rozbrečí, tak "vyhrál", dostal tě do kouta. On moc dobře cítí, že si může dělat naprosto cokoli, že ty jsi bezradná a nemáš žádné páky na to, aby jsi ho přiměla chovat se normálně. A tak svoje chování stupňuje. Rodiče nejsou od toho, aby "všechno vydželi" a děti rozhodně nesmí všechno (s omluvenkou na unavu, diagnozu čehokoli) V tomto případě bych se fakt nerozpakovala mu dát jednu přes hubu. Neříkám, že je to ideální řešení, ani neříkám, že je to ideální výchovný prostředek, ale pořád je to menší zlo, než se nechat trýznit. Protože jestli doufáš, že ho tvoje slzy "zlomí" a on se chytne za nos, tak budeš zklamaná. Takhle to u dětí funguje, pokud je to tvůj ojedinělý projev. Ale pokud brečíš bezmocí častěji (z popisu se obávám, že ano), tak už to syna dojímat nebude, naopak si potvrdí, že je matka "slabá a nemá na něj". Je to smutné, ale je to tak. Jestli žádná "mírová" opatření nefungují, tak nezbývá, než přikročit k tvrdším. Neboj, pokud ho nebudeš pravidelně mlátit jako obilí, žádné trauma z jedné facky mít nebude. Naopak bude zaskočený, že si matka něco takového "dovolila".
Můj syn je teď momentálně fajn kluk (uvidíme, jak bude vypadat puberta), ale byly krize, kdy už jsem z něj byla fakt hotová. Facku jsem mu dala v životě asi 2x a nelituju toho. Já jako rodič nejsem hromosvod jeho nálad, ani boxovací pytel.
Ale to se samozřejmě nevylučuje s tím, že bych dál pátrala po tom, proč je takový, proč si tě absolutně neváží, proč jsi pro něj jen kus hadru, kde děláš chybu. (všichni děláme chyby). V 8 letech je ještě fůra času na nápravau.