Milá Simono,
všechny tyhle věci máme za sebou (a doufám, že někdy v budoucnu taky před sebou), ale po přečtení Tvého příspěvku mi to nedá, abych tady nezveřejnila jednu veselou historku z porodnice. Začalo to takhle: v prvním trimestru, kdy se absolvují povinné testy na genetické poruchy, jsem měla výsledky, které nevyvracely možnost nějaké chromozomální nepatřičnosti. Podlehla jsem panice, dostala jsem se na Karlovo nám. na genetiku k báječné paní doktorce (na jméno si už bohužel nevzpomínám) a nakonec jsem absolvovala amniocentézu u Apolináře. Byl to tenkrát hrozný nervák, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Podstatné je, že z odebrané plodové vody se dá 100% určit pohlaví děťátka, což je společně s dalšími výsledky (o počtu chromozomů) předáno rodičům a ošetřujícímu lékaři. Já jsem si vymínila, že pohlaví znát nechci a že obálku, která mi patří, rozlepím až po porodu. Skutečně jsem to dodržela, protože jsem se nechtěla připravit o tu větu na porodním sále: "Tak, maminko, je to kluk (holčička)!" Nicméně podle všech vnějších znaků to těhotenství celou dobu vypadalo na kluka. Říká se, že holčičky berou mámě krásu a já jsem jenom kvetla; při holčičce prý bývá kulatější bříško, já ho měla jakoby špičatější, dokonce moje švagrová - porodní asistentka - mi říkala: "To bude kocourek, věř zkušenýmu". Manžel, který si stejně jako já přál hlavně zdravé dítě a nezáleželo mu na pohlaví, už se přípravoval na Adámka, ale já jsem stejně něco tušila... Možná proto, že jsem si v nejskrytějším koutku duše přece jen přála holčičku. Když nastal náš den "Dé", všechno bylo jinak, museli mě uspat a bleskově provést císařský řez, aby nás obě zachránily, takže tu větu jsem stejně neslyšela. Ale manžel, který celou dobu čekal na chodbě, když uviděl jednoho z lékařů, kteří mi zákrok prováděli, hned se začal vyptávat co a jak. Pan doktor (tuším že) Kratochvíl - takto skvělý chlápek od Apolináře - řekl, že jsme v pořádku, je to holčička 2 990 gramů, 50 centimetrů, ať se na ni zajde podívat na neonatologii do inkubátoru. Manžel, který už si byl jist klukem, se nevěřícně zeptal, jestli je to opravdu holčička, pan doktor odvětil, že ano a na výkřik "To neni možný, dyť to měl bejt podle všeho kluk!", pan doktor neváhal a běžel se podívat, co to vlastně porodil. Zkrátka manželova jistota ho zviklala tak, že sám úplně znejistěl. Nevím, jestli můj popis vyzněl tak komicky, ale mě to tenkrát srdečně rozesmálo. Přeju všem, které po tom touží stejně jako já, aby si tu krásnou větu dosyta užily a narodila se jim krásná zdravá miminka jako jsem tenkrát měla já. Kateřina