"Myslím si, že štěstí také hodně záleží na tom, být ve správný čas na správném místě a také se umět správně rozhodnout."
Taky si myslím.

Mít geneticky "nalíznuté" sklony k depresím, k tomu být člověk, který se bojí závažných rozhodnutí a velké zodpovědnosti (a je tedy v životě více méně "přizdis*áč") plus mít nadprůměrnou inteligenci, ale nebýt schopen ji v cokoli dírudosvětadělajícího přetavit, je kombinace, která zanechává pocit prázdna, zbytečnosti a "nic nemá cenu, na všechno je pozdě". K tomu ještě pohledy zpátky na to, jak se kdy špatně rozhodl a jakou šanci promarnil, a je dokonáno s pocitem "To je život na... Prosím, mohl/a bych se zítra už neprobudit?".
Někdy to prostě při nejlepší vůli nejde a pocit štěstí se dostavuje jen jako malé záblesky. Příliš malé na to, aby se člověk považoval za šťastného, ale zároveň dost zřetelné na to, aby palčivě pociťoval, čeho se mu nedostává.