Můj životní sen v dětství byl dělat egyptologa. Okolím mi bylo promptně vysvětleno, že o ten obor je velký zájem, otevírá se jen jednou za několik let, berou tam jenom děsně chytrý, což já, jak jistě uznám, nejsem + se toto povolání neslučuje s rodinou - jak bych se asi mohla starat o děti, když bych se hrabala někde v písku u Káhiry, že.

Hrozně ráda jsem četla - takže další vysněné povolání - knihovnice. Nad tím naši několik let blahosklonně pokyvovali hlavou, ale když se měli podávat přihlášky na střední, rázně rozhodli, že budu zubní laborantka. Nevím, co je to napadlo, k drobné ruční práci jsem nikdy neinklinovala a ani jsem na ni nebyla šikovná - tudíž jsem neudělala talentovky, což konkrétně matku děsně rozhodilo. Tahle zdrávka byla navíc dost daleko od bydliště, musela bych tam být na intru, což bych tehdy se svou introvertní povahou nedala. Zaplať PB, že mě tam nevzali.

Pak mi naši předložili, ať si vyberu z obchodní akademie a 2 různých průmyslovek. Vůbec jsem netušila, kterou z těch škol si vybrat, nedovedla jsem si představit, co se tam učí a čím bych se potom živila. Už ani nevím, dle čeho byla vybrána jedna z průmyslovek. Naprosto nepoužitelný, prapodivně široký obor.

Jeden z okrajových předmětů na SŠ mě nasměřoval na technickou VŠ, tam jsem vystudovala obor který mě živí a celkem i baví.

Ale často mám pocit, že jsem k povolání přišla tak nějak nahodile, to po čem jsem v mládí toužila nedělám, zůstalo mi to pouze jako okrajoví koníček, na který mám málo času.