Dítě mám malý, ale mezka, pokud si postaví hlavu, tak bez řádného boje s ním nehne nic (celá maminka ). Respektující komunikace je v jeho případě dobrý vtip (ale věřím že na některé děti to funguje) . Vždy začínám žádostí a vysvětlování, proč je něco třeba, pozitivní motivací. Několikrát zopakuju a pak se situace vyvíjí jak kdy. Buď ho prostě donutím tím, že mu stojím za zády a nedovolím nic jiného, dokud to neudělá, za patřičného dohadování se. Nebo dojde na výhružky, že nebude to či ono. Nebo jsem už dost namíchnutá a rovnou ječím, což ví, že je nebezpečný. Že to takhle půjde asi ještě 12 let, s tím jsem smířená (pánbůh ti to platí na dětech, říkávala moje máma, vyhověl jí )