Libiku, myslím, že dítě by se mělo v prvé řadě naučit, že samozřejmě je vhodné přispívat na charitu, ale člověk by přispívat na to, co on sám považuje za přispěníhodné a dle svých finančních možností.

Tedy:

1.) pokud cizí dítě rozhodne o tom, že všichni rodiče MUSÍ disponovat libovolnou částkou na projekt, které ono uzná jako dobročinnostihodný, není to správně. A je fakt úplně jedno, jestli je to dvacka a nebo tisícovka. Jde o princip. To cizí dítě fakt nemůže vědět, jestli spolužákovi rodiče nežijou na hranici bídy (ano i takoví lidé v naší společnosti existují a je celkem fuk, jestli je znáš nebo neznáš) a v potu tváře dají jeho spolužákovi peníze na oběd (ne nadarmo se v poslední době zvedly iniciativy, které dotují obědy dětem nemajetných rodičů).

2.) pokud se dítě naučí, že je povinno přispět všem, kteří natahují ruku (bez toho, že by nad tím přemýšlelo), pak pokud bude chodit do práce v centru Prahy, bude každý den svoji peněženku vytahovat v průměru desetkrát a jednoho krásného dne by se mohlo stát, že si ono samo bude muset stoupnout na ulici a natáhnout ruku.