Lidová, tedy i čínská medicína, mne svého času dost zajímala. Její problém je obecně v tom, že nemá ověřené postupy. Kolikrát se tam setkáš s tím, že tuto chorobu léčí takto - následuje popis, ale je to jen popis bez výsledků, choroba se tak léčit nedá, ale popis je proto, aby ho bylo možno zopakovat, kdyby to léčení bylo náhodou úspěšné. Jsem k tomu proto dneska dost skeptická. Ano, na chřipky, nachlazení, někdy na kožní nemoci a takové ty běžnější choroby bych lidovou medicínu použila, ale jinak bych šla radši k lékaři. Protože Achillovou patou jsou nejen postupy, ale i diagnostika, léčitel nemusí poznat, o jakou chorobu se jedná, jak ji chce potom léčit?

Když se sem s velkou slávou začala po r. 1989 začala čínská medicína tlačit, jezdili na semináře o ní hlavně lékaři. Když jim začal přednášející jako velký objev vykládat, že potrava je v ústech rozkoušána, pak sejde do žaludku a poté do střev, mnozí z nich nevydrželi a odešli, protože jako lékaři toto znali daleko podrobněji, zatímco přednášejcí jim to vykládal jako někde malým dětem ve školce. Čína dlouho neznala pitvy a medicína se praktikovala podobně jako lidová medicína v Evropě. Ona ta tzv. alternativní medicína existovala vedle té vědecké především proto, že lékaři se platilo, ale lidi na to neměli, tak nejdřív zkusili babku kořenářku. Babka kořenářka vyléčila třeba i zápal plic, ale už ne choleru.