Jasně, že čínskou medicínu nevymyslel Mao, Mao ji ovšem začal ve velkým zavádět na úkor západní medicíny, která se do jeho časů v Číně už poměrně výrazně prosazovala a byla kombinovaná s tradiční. Její kořeny sahají tisíce let do minulosti, nedá se ovšem říct, že „existuje“ tisíce let: to, co existuje dneska, je momentálním výsledkem tisíciletýho vývoje a shromažďování zkušeností, a tenhle stav před tisíci lety neexistoval. To bychom zrovna tak mohli tvrdit, že západní medicína existuje tisíce let.
Ve skutečnosti si čtyři hlavní proudy medicínský tradice, podložený písemnýma odbornýma textama, institucionální výukou a systematickým předáváním zkušeností): západní, blízkovýchodní (islámská), indická a čínská si byly podobný až do 18. století. Islámská tradice, otevřená tradičně na všechny strany, se později v zásadě stopila se západní. Měly v něčem různý, ale vzájemně slučitelný způsoby diagnostiky a hlavně měly podobnej náhled na zdraví a nemoce: byla to rovnováha určitých „tělesných štáv“, sfér, energií apod., který byly v těle umisťovaný na základě zkušeností s diagnostikou zvenčí, s omezenejma znalostma vnitřku (hlavně z chirurgie, nejvíc vojenský, a taky z analogií se zvířaty), sledování projevů a zaznamenávání léčby, ale hlavně v souladu s místní astrologií. Tělo bylo mikrokosmem, odrážejícím makrokosmos, přičemž makrokosmos byl taky známej jenom omezeně.
Západní medicínu od indický a čínská odlišilo hlavně využití anatomie, tj. poznání funkcí vnitřních orgánů a tkání, a od 19. století použití mikroskopu, resp. poznání mikrostruktur. A dál pak roentgenu, chemických rozborů apod., zatímco tradiční čínská medicína zůstala převážně u vnější diagnostiky (vzhled, puls, oči, dech atd. atd.). Ty západní směry, který moderní vnitřní diagnostiku nepřevzaly, jako homeopatie nebo mesmerismus, se postupně staly „alternativou“.