Je krátce po jedenácté večer a hledám místo na zaparkování. Třikrát se proplétám pavučinou našich sídlištních jednosměrek, abych nakonec rezignovala a zaparkovala až ve slepé uličce mezi vilkami za sídlištěm. Dneska je to fakt na prd. Na pěškobus od auta domů mi nestačily ani dvě cigarety. Za úspěch považuji, když hned první dokuřuji před vchodem do našeho domu. Ne, nejsem tak náruživý kuřák, ale v tomhle případě pálím jednu za druhou v sebeobraně. Prý tím cigárem odradím případné násilníky, bojí se, že bych jim ten vagl mohla típnout o oko a to prý bolí. Odemykám dveře od bytu. I když se tak moc moc snažím, stejně se mi ty naše dvě zrzatý potvory protáhnou pod nohama na chodbu (oni snad tajně na Youtubku sledují Coperfielda). Samozřejmě, že jeden letí zkoumat přízemí a druhý horní patro. Postupně je odchytávám a transportuji domů. Ani neprotestují. Naopak, odnos v náručí se jim líbí a začínají spokojeně vrnět. To, že se během odlovu málem zabiju, protože mi uprostřed schodů zhasne světlo, je všem, co bydlí v paneláku, naprosto jasné. Bráchové spokojeně odkráčí do kuchyně. Tam už čeká třetí ségra do party. Moc dobře vědí, že si půjdu ohřát večeři. Otevírám lednici, beru kastrol s omáčkou a rýží. Nejsem dost rychlá. Jeden z bráchů už dělá zarážku ve dveřích lednice. Než položím hrnce na linku a vyndám jednoho, druhý bleskurychle popadne sáček se šunkou. Není nic srandovnějšího, než kocour, kterému z tlamy visí čtvrt kilo šunky. Než mu jí odeberu, ségra s bráchou trhnou sáček a pacinkou vydrápnou několik plátků. Spokojeně je porcují. V klidu (draze vykoupeném šunkou) si ohřeju a sním večeři. Pustím si komp, projedu mejly a zprávy, jestli třeba během mé odpolední nepřistáli na Zemi UFOni (tak zase nic). Dám na balkóně poslední cígo a jdu spát. V mužově posteli spí dítě (měla to mimořádně dovolené, koukala na trabanty). V mé spí muž. Oba rozvalení tak, že se k nim nevejdou už ani kočičky, natož já. S povzdechem lezu na palandu našeho dítěte. Jde mi to pěkně blbě, designéři nepočítali, že na tuhle postel poleze dospělá ženská o rozměrech statného hrošíka. Už už se chci přehoupnout přes zábradlíčko rovnou do polohy ležmo, když zahlédnu tři kočičí xichtíky. Rozvalení, nacpaná břicha vyvalená, výrazy jasně říkající "my ti prostě neuhneme" "opovaž se nás zalehnout" a "naše křeslo je ještě volné". Přece jim neustoupím!!! Slyším se, jak říkám "jé já zapomněla budík" a hned mám důvod k ústupu zpět, po kterém mi (doufám) zůstane ještě alespoň špetka důstojnosti. Místo hledání budíka si sedám k počítači a píšu sem na Rodinu. Tajně doufám, že se dítě nebo muž ze spaní posunou. A nebo obětuju další kolečka šunky. Třeba se stihnu vydrápat na palandu dřív, než jí kočičí komando sežere.

Dobrou noc všem.