Pam pelo, ano, já jsem strašnmý rváč, vím, že nemůžu "řídit svět" a furt se o to pokouším. Vím, že "nechat plynout, položit se do řeky" je jediné správné. Fakt jediné.... Tak proč, tj do.dele tak strašně těžké. Tj to, co se bojím, že mě zabije. To moje chtění, moje ego. Cítím, jak sem neštastná a moje tělo skoro čeká na nějakou nemoc, aby mohlo "vystoupit" a zdrhnout. Ty jo, to jestli někdo čtě, tak si asi klepe na hlavu. Ale myslím ty chápeš, co chci říct. Můj milovaný Jeffers píše
"...viděl jsem osud. Můžete se rvát nebo ležet a spát, jste odsouzeni jako Oidipus. Člověk a civilizace stárnou....chřadnou. Odvaha a vůle mohou jen přihlížet. .......zatvrdil jsem své srdce jen málo, poznal jsem, že štěstí je cenné, ale bolest činí cenným. Smysl tragedie je v tom, aby se Lear stal velký jako bouře, v níž se potácí, a aby se zmučený žid stal bohem."
Já vím, že zkoušek je třeba, ale jak píšeš, tohle trvá už dlouho bez pauzy na regeneraci. A bude asi hůř. A nějak si přijdu už životem příliš vyčerpaná a mající už málo životní energie na to, ten život žít.