Ahoj Vendo,
nevím, kde se stala chyba, nejspíš nikde:-), ale chtěla bych ti jen napsat, že sama mám mladší sestru, také o tři roky a taky jsme se celé dětství a pubertu víceméně nenáviděly.
Já tenkrát nesla nelibě hlavně to, že rodiče mi upírali nárok na alespoň minimální soukromí a možnost nějak se od sestry odlišit, moct něco dělat jinak a hlavně SAMA.....
Sestra byla se mnou vždy, vždy jsem se jí musela přizpůsobovat, ve všem, protože byla mladší. Když byla malé mimino, chodila večer velmi brzy spát, před sedmou hodinou, i v létě. Pocit, který jsem měla při ležení v posteli v pokoji se staženými záclonami, do kterých se ale opíralo slunce a pod oknem výskali kamarádi, tak ten si pamatuju dodnes. Když jsme byly starší, musela jsem o ni všelijak pečovat, měla jsem vcelku velkou zodpovědnost, aby bylo všechno v pořádku, ale žádné pravomoci..
Takových těch malých křivd bylo milion, myslím, že absolutní spravedlnodsti se nikdy nedobereš a taky je pravda, že starší dítě tomu mladšímu prošlapává cestu.
Byla taky divoká, takový ten "zmýlený kluk", ode mně se očekávala nikdy nekončící trpělivost a bezmezné pochopení (včetně věku, kdy jsme byly ve školce). V pubertě se to ještě zhoršilo.
Velmi těžce jsem, myslím obě dvě, nesly neustálé naléhání rodičů, že se MUSÍME MÍT RÁDY, protože mít sestru je to největší štěstí na světě.
Když jsme se obě velmi brzy vdaly a tak odešly z domova, situace se jako mávnutím proutku dala dopořádku, dneska se máme moc rády a víme, že rodiče měli v zásadě pravdu.......:-).
U svých dětí se snažím, aby se obě mohly cítit jako individuality, soukromí staršího respektujeme a o pomoc s malouho vždy prosíme, odmítnutí akceptujeme. Téměř se to ale nestává, pomáhá nám rád a účinně. Rozhodli jsme se, že dětem umožníme prožívat konkurenční vztah, který se nám oběma jevil jako mezi sourozenci přirozený. Děti se nám ale neperou a žárlí jen minimálně. Třeba se to ještě zhorší, ale teď se mají rády. Myslím, že na to může mít vliv to, že se jim snažíme dávat najevo, že je máme rádi každého zvlášť a naši přízeň nepodmiňujeme jejich vzájemným souladem. Konec konců, mít více dětí byla naše volba a ne jejich.
Moc tě zdravím a držím palec:-).